Zelí

ÚČINNÉ LÁTKY:  Tato košťálovina, která je na trhu běžně k dostání, je nejen nejoblíbenější zeleninou u nás, ale v celé střední Evropě. Už naši předkové si zelí nakládali a v zimě v něm měli bohatou zásobu vitamínu C. Obsahuje také vitamíny skupiny B, K – důležitý pro činnost jater, PP – má vliv na trávení a metabolismus tuků či cukrů a mnoho nerostných látek, pro které bychom měli této chutné zeleniny využívat co nejvíce.

SEZÓNA: Zelí můžeme konzumovat celý rok, a to jak čerstvé, tak i kysané. Existuje mnoho druhů zelí a podle období sklizně je dále dělíme na jarní, letní, podzimní a zimní odrůdy.

NÁKUP: Při nákupu čerstvého zelí dbáme na to, aby hlávka nebyla nijak poškozená nebo dokonce nahnilá.

UCHOVÁNÍ: Hlávky zelí uchováváme na chladných a tmavých místech, můžeme jej též nakládat či sterilovat.

POUŽITÍ V KUCHYNI: Ze syrového hlávkového zelí připravíme salát, který můžeme ochutit podle vlastních receptů. Krátce povařené nebo kysané je oblíbenou přílohou typicky českých jídel. Nicméně i z kysaného zelí bez další tepelné úpravy připravíme salát vhodný například k čočce.

Zelí pekingské se podobá římskému salátu. Hlávky pekingského zelí jsou válcovité, pevné, až 50 cm dlouhé, z tmavozelených listů se zkadeřeným okrajem a bělavými tlustými žebry. Čínské zelí se spíše podobá trsu špenátu. V Evropě se pekingské a čínské zelí objevilo až v 18. století, zprvu jako zvláštnost v botanických zahradách. Oba druhy rychle rostou, mají lahodnou chuť, umožňují rozmanitou kuchyňskou úpravu. Přes zimu je lze skladovat jako hlávkové zelí a obdobně konzervovat. Pekingské zelí se hodně používá smažené v čínské kuchyni, ale nejlepší je čerstvé. Řapíky vnějších listů se připravují jako chřest, tedy mírně povařený a politý horkým máslem.

Zdroj: Zelinářská unie Čech a Moravy